Skupina bezhlavých

porcelánové vázy, sítotisk 2021/2022

Skupina bezhlavých je kolekce váz, z nichž každá byla vytvořena z figurky čokoládového Mikuláše, kterou jsem přetransformovala do porcelánové figurky a před výpalem jsem každé figurce ukousla hlavičku.

U čokoládové figurky nás nejvíce přitahuje to první kousnutí, kdy se můžeme na vlastní oči přesvědčit, zdali se uvnitř nenachází nějaké překvapení třeba ve stylu náplně. Tím, že jsem každé figurce ukousla hlavičku, došlo sice k jejímu poškození, ale zároveň se nám zpřístupnila dutina uvnitř, která ve formě vázy může splňovat nějakou konkrétní úlohu. Tento destruktivní akt nám tím pádem dal vzniknout něčemu novému – a možná i užitečnějšímu?

 

Lost in the structure

kresby, 200 x 100 x 10cm  2021

Ztratí nebo získá kresba něco na své hodnotě, pokud se papír pokrčí? Škrtání, čmárání nebo taky mačkání papíru jsou emocemi prosáklé činnosti, které nám nějakým způsobem pomáhají se vypořádat s rozbouřenými emocemi. Zatímco dětská čmáranice je obecně odrazem veselí a tvořivosti, u dospělých jsou to projevy, které se podobně jako ukousávání hlaviček dají označit za určitou obsesi. Čmárání a mačkání papíru tak do jisté míry nabourává některé zaběhlé mechanismy našeho chování.

A tento výstup proti zavedenému normálu nic nikam nečmárat a nic nekrčit nám slouží právě tomu, abychom své rozbouřené emoce oslabili. Hromada koulí zmačkaného papíru, která už pro nás nemá žádnou hodnotu, nám může připomínat nespokojenost s kvalitou naší odvedené práce, a zámotek kapesníku nebo účtenky v kapse u kalhot nám připomíná strach nebo nudu, kterou jsme se snažili potlačit skrz uklidňující žmoulání.

U kreseb „Lost In the Structure“, které se můžou jevit jako zmuchlaná čmáranice, umožnilo toto destruktivní zmuchlání papír pod kresbou vyboulit a dát ji tak další fyzický rozměr. 

Be in touch

papírová koláž, 180 x 100 x 15cm 2020/2021

Transformace skrz žmoulání, motání a krčení je dále použita v dílech Be In Touch. Zde jsem využila tvárnost jemného papíru k vytvoření chumlů různých struktur, které mají diváka nejenom vizuálně, ale také hapticky přetížit a tím ho pohltit do své vlastní komplexnosti.

 

 

Sedimenty - kolekce děl

kresba na lepící pásce, konstrukce 2017- nyní

Je to k vzteku, když se při balení krabice nedopatřením dotknete lepivé strany lepící pásky.  Otisk prstů tam navždy zůstane jako pečeť z částeček kůže a buněk a nezmizí, dokud nebude páska zničena. Již navždy tak bude podávat zprávu o tom, kdo krabici zabalil. Skoro určitě si taky odnesu třísku, když pohladím neohoblované dřevo. Pokud se nadechnu v infikovaném prostředí, nejspíš onemocním, a při výdechu své patogeny zase šířím do okolí zpět. Skrz dotek a dech již nejsme odděleni od prostředí a prostředí není oddělené od nás, a to stejné platí i pro objekty navzájem.

Jak píše Ruba Kathrib v eseji „Materials, Talking and Walking: Pakui Hardware“.  Tento otisk neboli sdílení a transformace mikroskopických vrstev materiálů, kdy si materiály navzájem vyměňují částice a proměňují se tak v něco nového, stála za začátku vytváření záznamu doteku skrz lepící pásku a grafitovou vrstvu neboli kresbu.  V rámci mého dlouhodobého projektu Sedimenty jsem se pokoušela po vzoru Möbiovy pásky propůjčit dvojrozměrným kresbám třetí rozměr.

Möbiova páska je v matematice fenomén, kdy dvojrozměrná plocha nabývá vlastním ohnutím třetího rozměru, zatímco má pořád jen jednu stranu a jednu hranu.

Cílem Sedimentů bylo proto zkombinovat teze Ruby Kathrib s poznatky matematiky, na základě nichž lze plochu deformovat do třetího rozměru. Z toho důvodu byla kresba obtisknutá na pásce a napnutá na rámy či konstrukce, které měly podobu rovin. Podle nich pak kresba získala svůj finální tvar.

Hausfraukunst

kresba na termocitlivém papíře 2019/2020

Když se holou rukou dotknu horkého nádobí, tak se nejspíš popálím a vzniklá jizva mi nějakou dobu bude tuto událost nepříjemně připomínat, až nakonec zmizí. Díla s názvem Hausfraukunst vznikla dotekem a tahem horkého nádobí po teplocitlivém papíře. Specifikem termocitlivého papíru je to, že záznam na něm není stálý, takže vniklá stopa bude v průběhu času blednout, až se ztratí úplně.

Kresby na termopapíře jsou pro mě metaforou sisyfovské práce v domácnosti. Jistě to znáte, jakmile skončíte, můžete začít nanovo. Podobě i Ori Levin vidí paralelu ve videích v galerijním prostoru, která se přehrávají pořád dokola v nekonečné smyčce. Domácí práce taktéž představují nikdy nekončící činnost, jejíž konec Vás vrací zpět na začátek (as soon as you finish, it begins again).  V případě děl kolekce Hausfraukunst je proto nutné se umět smířit s tím, že na rozdíl od úklidu není možné žádným způsobem kresbu udržovat ani zachovat její původní stav.

Místo mezi

barva, plátno, napínací rámy  2017/2018

Jak zdárně dojít na konec temné chodby, o které nevíme, kam vede? Strach, který musíme překonat, něž otevřeme dveře neznámo kam. Do fantazie, jiného rozměru, do jiné existující reality nebo se navrátíme zpět do počátečního bodu?  A je vůbec kam se vrátit, když s každou další životní zkušeností už dávno nejsme tím, kým jsme bývali?

Kolekce děl s názvem „Místo mezi“ vychází z mých vzpomínek na dětskou prolézačku. Dva velké kruhy spojené černou látkou tvořící tunel do neznáma. Tunel mohl být rovný i zakřivený. Pokud by se zamotal, tak i neprůchozí. Už jako dítě mě velmi fascinovalo zkoumat svět za pomyslnou zdí či překážkou, což sloužilo jako primární inspirace při vzniku těchto děl. Z toho důvodu byla zvolena kombinace napínacích rámů a malířského plátna, které ale nebyly použity tak, jako je tomu v malbě obvyklé. Přeneseně se zde symbolika malby jako „okna“ do jiné reality stává skutečnou a nabývá tak dalšího fyzického rozměru.

Jak můžeme prozkoumat nové možnosti, pokud se neodvážíme projít temným tunelem?