Ornamental crime scene
S jeho širokými možnosti zpracování nachází bambus své využití v celé řadě odvětví, ale platí to také pro umění?
Abych toto téma prozkoumala, byl můj projekt vybrán jako součást rezidenčního pobytu v Treasure Hill Artist Village Taipei. Předmětem mé mise bylo zkoumání jak řemeslných, ale také i uměleckých možností zpracování bambusu a jejich vzájemné propojení.
Jak můžeme současně vzdát hold řemeslu a ocenit to, jak užitečný je bambus pro celé kultury lidí? Po měsících zkoumání nejenom tradičních, ale i současných přístupů k bambusu spatřila světlo světa site specific výstava „Ornamental crime scene“. Cílem této výstavy bylo použití bambusu v současném umění, aniž by se opomněl jeho původní praktické využití.
Ať vzor mluví!
K vytvoření tušového labyrintu mě inspirovala návštěva muzea „Nantou Bambus Museum“ a následující pobyt v „National Taiwan Craft Research and Development Institute“. Zde jsem byla uchvácena možnostmi pletacích technik používaných k výrobě nádob nebo košíků všech možných stylů. Oproti jiným typům zdobení, vzor zde má tvoří jak dekoraci, ale také i výsledný tvar nádoby či košíku, tím pádem jsou tvar i dekorace se sebou těsně spjaty. Následkem toho můžeme spekulovat o hranici mezi tělem nádoby a pouhým estetickým prvkem. Abych vytvořila určitý twist, přemalovala jsem tyto ornamenty čínskou tuší na textil.
Pokud je Vašim cílem vytvořit jedinečný produkt, je zapotřebí jít přímo k základům materiálu samotného, a ne se do nekonečna odkazovat na historii zpracování, tak zní jedno z mých základních doporučení mým studentům. Abych prozkoumala limity opracování bambusu, byl bambus pro instalaci „levitující bambus“ nařezán na jednotlivé segmenty dle následujících podmínek: každý segment měl mít nejtenčí možnou hranu a zároveň i nejširší možnou.
Takto byl získán plný přístup do dutiny uvnitř bambusu a symbolicky odhalující vše, co bylo skryté uvnitř. Konečná prezentace zavěšením je spjatá s daným prostorem, kde bylo účelem nechat promlouvat i florální vzor na podlaze galerie. Ve výsledku bude každá další prezentace odlišná od té předchozí a upravena přímo pro daný výstavní prostor, který bude potřeba znovu zohlednit.
Květinový vzor na kachlích hraje také ústřední roli v poslední místnosti se zrcadlem. Jak obrátit pozornost k ornamentu přímo pod našima nohama? Nad touto otázkou se zamýšlí zrcadlová instalace „Look down, moon is rising“, poukazující na to, že samotný odraz je pouhou cestou ke zdroji.
Výstava Ticke- Sence 27.5.-18.6.2023
AIR 03.04.-24.06.2023
odkaz na profil umělkyně na officiálních webových stránkách Taipei Artist Village
Video o projektu "Tickle Sense" - o umělcích a výstavách
Projekt se uskutečnil za finanční podpory Evropské unie
Let it Burn
porcelánové vázy, různé velikosti 2022/2023
Cibule má vrstvy, moje vázy mají vrstvy. Moje vázy jsou jako cibule.
Jaký z motivů na „cibuláku“ znázorňuje vlastně tu cibuli, ke které se daný dekor odkazuje? Tak touto záhadou jsem se vždy jako dítě zbožně zírající do vitríny v obývacím pokoji zabývala.
Skoro u všech rodinných příslušníků či známých byl obsah vitríny naaranžován s velkou pečlivostí a obsahoval alespoň jeden „cibulák“. Tento prostor a jeho obsah měl určitou auru svatostánku a byl opečováván jako relikvie, které se nedotýká a „chraň tě ruka páně někdy něco z toho kdy používat“. Nehledě na skutečnost, že tyto nedotknutelné památky byly navrženy a vyrobeny s cílem je každodenně používat a dotýkat se jich, a ne se na ně muset jen s náležitým odstupem dívat.
Jelikož vázy „Let it Burn“, v češtině „Nech to shořet“, nebyly na rozdíl od cibuláku ve vitrínkách vytvořeny proto, aby byly dennodenně používány, je jejich cílem vzbudit v divákovi otázky jako volná plastika, která je vhodná pro uložení do kvazi vitríny či galerie.
Aby bylo dosaženo kýženého efektu odkazujícího k cibuli a tzv. „cibuláku“, byl použit kobalt, který propůjčuje „cibuláku“ jeho charakteristickou modrou barvu. Kobalt byl zprvu nanesen na papír a poté byl papír různými technikami zmuchlán a ponořen do porcelánu. Během výpalu papír vyhořel a vytvořil tak jemné a křehoučké vrstvičky porcelánu, které vytváří tyto cibulí inspirované objekty.
Siderity
pohyblivé i statické objekty, různé velikosti 2022
Je tak uspokojivé naštvaně zmuchlat papír a zahodit jej do koše, případně na již překypující hromadu zmuchlaného papíru vznikající v jeho okolí.
Toto společenství může někdy připomínat až hordy zmačkaných koulí a vzniklo díky naší agresivitě a frustraci z nepovedené práce. Ale nejsou tyto hordy pomyslným pilířem, na kterém stojí konečný výsledek, za který sklidíme kýžené plody? Nevyhnutelný odpad, následek vzteku, destrukce a nutné bolesti, z nichž však vychází každá tvůrčí činnost nejenom lidská.
Objekty s názvem Siderity vznikly tak, že bílý povrch papíru byl pokryt několika vrstvami grafitové kresby, než vznikl povrch podobající se kovu. Tím prošel papír určitou vizuální proměnou z měkkého a tvárného materiálu do tvrdého kovu. Použitím mého těla a rukou byl papír násilně zpacifikován do kuličky zmačkaného papíru.
Pro festival s názvem "Sonda" v brněnském planetáriu jsem použila vlastnosti svých Sideritů, abych na místě vytvořila situaci s dopadem mimozemské entity. Moje díla zde simulovala kusy rudy nebo horniny rozeseté po místnosti. Siderit je ve skutečnosti druh železného meteoritu, vybuchlého jádra planety. Siderity byli nuceni opustit svou planetu a také svůj planetární systém, aby našli nový domov na Zemi. To je příběh této instalace, pro tento případ jsem do objektů přidala motorek, aby mohly lehce vibrovat v náhodném intervalu. Diváci si tím pádem nebyli jistí, zdali se jedná o objekty organické nebo anorganické.
Skupina bezhlavých
porcelánové vázy, 2021/2022
Skupina bezhlavých je kolekce váz, z nichž každá byla vytvořena z figurky čokoládového Mikuláše, kterou jsem přetransformovala do porcelánové figurky a před výpalem jsem každé figurce ukousla hlavičku.
U čokoládové figurky nás nejvíce přitahuje to první kousnutí, kdy se můžeme na vlastní oči přesvědčit, zdali se uvnitř nenachází nějaké překvapení třeba ve stylu náplně. Tím, že jsem každé figurce ukousla hlavičku, došlo sice k jejímu poškození, ale zároveň se nám zpřístupnila dutina uvnitř, která ve formě vázy může splňovat nějakou konkrétní úlohu. Tento destruktivní akt nám tím pádem dal vzniknout něčemu novému – a možná i užitečnějšímu?
Lost in the structure
kresby, 200 x 100 x 10cm 2021
Ztratí nebo získá kresba něco na své hodnotě, pokud se papír pokrčí? Škrtání, čmárání nebo taky mačkání papíru jsou emocemi prosáklé činnosti, které nám nějakým způsobem pomáhají se vypořádat s rozbouřenými emocemi. Zatímco dětská čmáranice je obecně odrazem veselí a tvořivosti, u dospělých jsou to projevy, které se podobně jako ukousávání hlaviček dají označit za určitou obsesi. Čmárání a mačkání papíru tak do jisté míry nabourává některé zaběhlé mechanismy našeho chování.
A tento výstup proti zavedenému normálu nic nikam nečmárat a nic nekrčit nám slouží právě tomu, abychom své rozbouřené emoce oslabili. Hromada koulí zmačkaného papíru, která už pro nás nemá žádnou hodnotu, nám může připomínat nespokojenost s kvalitou naší odvedené práce, a zámotek kapesníku nebo účtenky v kapse u kalhot nám připomíná strach nebo nudu, kterou jsme se snažili potlačit skrz uklidňující žmoulání.
U kreseb „Lost In the Structure“, které se můžou jevit jako zmuchlaná čmáranice, umožnilo toto destruktivní zmuchlání papír pod kresbou vyboulit a dát ji tak další fyzický rozměr.
Be in touch
papírová koláž, 180 x 100 x 15cm 2020/2021
Transformace skrz žmoulání, motání a krčení je dále použita v dílech Be In Touch. Zde jsem využila tvárnost jemného papíru k vytvoření chumlů různých struktur, které mají diváka nejenom vizuálně, ale také hapticky přetížit a tím ho pohltit do své vlastní komplexnosti.
Sedimenty - kolekce děl
kresba na lepící pásce, konstrukce 2017- nyní
Je to k vzteku, když se při balení krabice nedopatřením dotknete lepivé strany lepící pásky. Otisk prstů tam navždy zůstane jako pečeť z částeček kůže a buněk a nezmizí, dokud nebude páska zničena. Již navždy tak bude podávat zprávu o tom, kdo krabici zabalil. Skoro určitě si taky odnesu třísku, když pohladím neohoblované dřevo. Pokud se nadechnu v infikovaném prostředí, nejspíš onemocním, a při výdechu své patogeny zase šířím do okolí zpět. Skrz dotek a dech již nejsme odděleni od prostředí a prostředí není oddělené od nás, a to stejné platí i pro objekty navzájem.
Jak píše Ruba Kathrib v eseji „Materials, Talking and Walking: Pakui Hardware“. Tento otisk neboli sdílení a transformace mikroskopických vrstev materiálů, kdy si materiály navzájem vyměňují částice a proměňují se tak v něco nového, stála za začátku vytváření záznamu doteku skrz lepící pásku a grafitovou vrstvu neboli kresbu. V rámci mého dlouhodobého projektu Sedimenty jsem se pokoušela po vzoru Möbiovy pásky propůjčit dvojrozměrným kresbám třetí rozměr.
Möbiova páska je v matematice fenomén, kdy dvojrozměrná plocha nabývá vlastním ohnutím třetího rozměru, zatímco má pořád jen jednu stranu a jednu hranu.
Cílem Sedimentů bylo proto zkombinovat teze Ruby Kathrib s poznatky matematiky, na základě nichž lze plochu deformovat do třetího rozměru. Z toho důvodu byla kresba obtisknutá na pásce a napnutá na rámy či konstrukce, které měly podobu rovin. Podle nich pak kresba získala svůj finální tvar.
Hausfraukunst
kresba na termocitlivém papíře 2019/2020
Když se holou rukou dotknu horkého nádobí, tak se nejspíš popálím a vzniklá jizva mi nějakou dobu bude tuto událost nepříjemně připomínat, až nakonec zmizí. Díla s názvem Hausfraukunst vznikla dotekem a tahem horkého nádobí po teplocitlivém papíře. Specifikem termocitlivého papíru je to, že záznam na něm není stálý, takže vniklá stopa bude v průběhu času blednout, až se ztratí úplně.
Kresby na termopapíře jsou pro mě metaforou sisyfovské práce v domácnosti. Jistě to znáte, jakmile skončíte, můžete začít nanovo. Podobě i Ori Levin vidí paralelu ve videích v galerijním prostoru, která se přehrávají pořád dokola v nekonečné smyčce. Domácí práce taktéž představují nikdy nekončící činnost, jejíž konec Vás vrací zpět na začátek (as soon as you finish, it begins again). V případě děl kolekce Hausfraukunst je proto nutné se umět smířit s tím, že na rozdíl od úklidu není možné žádným způsobem kresbu udržovat ani zachovat její původní stav.
Místo mezi
barva, plátno, napínací rámy 2017/2018
Jak zdárně dojít na konec temné chodby, o které nevíme, kam vede? Strach, který musíme překonat, něž otevřeme dveře neznámo kam. Do fantazie, jiného rozměru, do jiné existující reality nebo se navrátíme zpět do počátečního bodu? A je vůbec kam se vrátit, když s každou další životní zkušeností už dávno nejsme tím, kým jsme bývali?
Kolekce děl s názvem „Místo mezi“ vychází z mých vzpomínek na dětskou prolézačku. Dva velké kruhy spojené černou látkou tvořící tunel do neznáma. Tunel mohl být rovný i zakřivený. Pokud by se zamotal, tak i neprůchozí. Už jako dítě mě velmi fascinovalo zkoumat svět za pomyslnou zdí či překážkou, což sloužilo jako primární inspirace při vzniku těchto děl. Z toho důvodu byla zvolena kombinace napínacích rámů a malířského plátna, které ale nebyly použity tak, jako je tomu v malbě obvyklé. Přeneseně se zde symbolika malby jako „okna“ do jiné reality stává skutečnou a nabývá tak dalšího fyzického rozměru.
Jak můžeme prozkoumat nové možnosti, pokud se neodvážíme projít temným tunelem?
